Právní skutečnosti hrají v právním systému důležitou roli, protože spojují právní normy se skutečnými sociálními vztahy. Právní status je jedním z běžných typů právních skutečností.
Právní skutečnosti odkazují na tzv. Právní předpoklady pro vznik právních vztahů (právní stát, právní subjektivita, právní skutečnost). Právní skutečnost je fenomén objektivní reality, který má schopnost provést právní posouzení, které slouží jako základ pro závěr o možnosti použití nebo použití zákonných pravidel.
Jinými slovy, stát může regulovat sociální vztahy jedné a téže entity různými způsoby. Rozdíly v právní úpravě vztahů způsobují i rozdíly v jejím mechanismu: stejné životní okolnosti jsou skutečnosti, které spouštějí různé mechanismy právní úpravy. Existují následující typy právních skutečností:
1. podle povahy následků - tvorba práva, změna zákona, ukončení zákona;
2. na dobrovolné bázi - události, akce.
Z hlediska jurisprudence jsou státy trvalé, ovlivňují postavení sociálního subjektu, jeho vztah k ostatním jednotlivcům a organizacím. Mezi právní státy například patří příslušnost osoby k občanství konkrétního státu nebo naopak bezdomovectví, veřejná služba atd. Některé právní vztahy jsou samy o sobě způsobilé jednat ve formě právních skutečností.
Právní podmínky mohou být také důsledkem chování osoby, a to jak zákonného (manželství), tak ilegálního (skrývání osoby, která spáchala trestný čin, před soudem). Nemusí však s nimi přímo souviset, jedná pouze v důsledku některých událostí (například nemoci, rodinné vztahy). V důsledku toho je stát legální, pokud jej lze interpretovat jako způsob projevu jednoho jevu (subjektu, předmětu) ve vztahu k druhému v právní oblasti prostřednictvím určitých vlastností a znaků, s jejichž přítomností zákon spojuje nástup právní důsledky.
Zajímavý je mechanismus interakce událostí, akcí a stavů. Jakýkoli stav je založen na události nebo akci, ale nelze říci, že stát je sbírka probíhajících akcí nebo událostí.
Je například známo, že pracovní poměr mezi zaměstnancem a podnikem může trvat dlouhou dobu a ve zjednodušené podobě vypadá jako soubor akcí prováděných zaměstnancem a správou podniku za účelem splnění vzájemných práv a povinnosti. Taková izolovaná fakta nelze považovat za stavy: stát je zde uznáván jako celý pracovní vztah jako celek, od jeho začátku do konce. Tuto myšlenku potvrzuje i skutečnost, že se může změnit pracovní stav (zaměstnanec může být povýšen nebo degradován, může se změnit velikost jeho platu atd.).
