Zdrojům pracovního práva se říká různé předpisy upravující pracovní vztahy a vztahy, které s nimi úzce souvisejí. Existují různé typy pramenů pracovního práva.
Stávajícím zdrojem pracovního práva může být forma vyjádření pracovního práva v právním aktu. Takové akty obsahují pouze normy pracovního práva nebo jsou složité. Určené orgány musí přijmout zdroje pracovního práva.
Hlavní typy pramenů pracovního práva
Standardní klasifikací pramenů pracovního práva je jejich rozdělení podle právní síly. Zvažují se zvláště významné zdroje pracovního práva: Ústava Ruské federace, federální zákony a mezinárodní předpisy, zákony ruských subjektů a prezidentské dekrety, vládní vyhlášky, předpisy resortů a ministerstev, akty orgánů místní samosprávy a místní předpisy.
Ne poslední místo mezi legálními zdroji zaujímá ruská ústava. Má nejvyšší právní sílu a zakotvuje hlavní pracovní občanská práva. Za hlavní federální zákon se považuje zákoník práce. Zákon může řídit pracovněprávní vztahy pracovníků a předpokládá vytvoření nejvyšších úrovní podmínek pro běžné pracovní činnosti. Prezidentské dekrety zaujímají mezi stanovami ústřední místo. Hlavní věc je, že neodporují současné ústavě. Ne všechny akty přijaté hlavou státu lze považovat za prameny pracovního práva.
Pokud jde o výnosy ruské vlády, jedná se o akty výkonné moci, které mají konkretizovat a vyjasnit nadřazené právní akty. Dohody o sociálním partnerství lze považovat za zásadně nový zdroj pracovního práva. Ukazuje se, že sociální partneři jsou zástupci zaměstnanců a zaměstnavatelů. Velmi důležité jsou také místní předpisy, které mohou sloužit jako zdroje pracovního práva.
Další klasifikace pramenů pracovního práva
Všechny zdroje pracovního práva lze rozdělit:
- podle formy zákona o zákonech, vyhláškách, vyhláškách a předpisech;
- podle rozsahu činnosti na federální, odvětvové a teritoriální;
- přidružením k průmyslovému odvětví na složité a specifické pro dané odvětví;
- povahou norem obecných a zvláštních předpisů;
- stupněm zobecnění na kodifikované a nekodifikované.
