V moderní vědě neexistuje obecně přijímaná definice pojmu „právo“. Spolu s morálkou a etikou je jedním z regulátorů sociálních vztahů. Otázka podstaty práva, jeho základů a původu nebyla dosud ve vědě vyřešena.
Zákon je jakýmsi souborem norem, které určují pravidla závazná pro všechny lidi, která určují jejich vzájemný vztah.
Podle klasické marxisticko-leninské judikatury je právo souborem obecně závazných pravidel chování, která jsou stanovena a sankcionována státem a jejichž provádění je zajištěno opatřeními státní regulace.
V teorii práva se nazývají různé znaky práva, většina autorů rozlišuje například:
- normativita (zákon stanoví určitá pravidla chování);
- obecně závazné (pro všechny předměty);
- zajištění ze strany státu (nedodržování právních norem znamená vznik odpovědnosti);
- objektivní povaha (právo bez ohledu na vůli jednotlivců);
- formální jistota (právní normy jsou vyjádřeny ve formě legislativních aktů);
- zosobnění (právní normy jsou určeny neomezenému počtu subjektů);
- opakované působení norem práva (normy práva jsou koncipovány pro opakovanou aplikaci);
- důslednost (zákon je dohodnutá, vzájemně propojená struktura).
Formy vyjádření objektivního práva jsou: normativní právní akt, normativní smlouva, právní zvyklosti a soudní precedens.
Normativní právní akt je dokument přijatý oprávněným státním orgánem za účelem zavedení, změny nebo zrušení právního státu.
Normativní smlouva je dohoda, která obsahuje pravidla chování, která jsou závazná pro všechny (tj. Právní stát).
Právní zvyk je soubor určitých pravidel, která předepisují přísnou linii chování v konkrétních situacích. Předpokladem pro vznik správného zvyku je stabilita a opakované opakování sociálních vztahů, které způsobují určité stereotypy chování u jednotlivce a masového vědomí. Tyto stereotypy se stávají zdrojem práva.
Soudní precedens je rozhodnutí soudu, které v konkrétním případě nabylo právní moci a které stanoví, mění nebo ruší právní normy.
